Potřebovali bychom nového Rašína
Rozhovor Martina Slaného pro sobotní magazín Deníku Víkend
Dopady současné ekonomické situace se již velmi dramaticky projevují na našich peněženkách. A bude hůř, protože vlivy války na Ukrajině na nás naplno dopadnou až v druhé polovině roku, domnívá se hlavní ekonom finanční skupiny DRFG Martin Slaný. „V ekonomice není nic zadarmo. A to, co nyní prožíváme, jsou náklady záchranných balíčků minulé vlády, které nás jen doběhly. Tehdy jsme pomohli všem a nyní inflace všem také ubírá. Je to jako s pitím alkoholu. Opojný efekt ze zachráněných pracovních míst se dostavil rychle, ale nyní nastává nepříjemná kocovina.“
Odevšad se na lidi řítí termín inflace. Podle aktuálních dat překročila meziroční inflace hranici 14 procent a je nejvyšší od devadesátých let, kdy ale byla zcela jiná situace. Čím je toto rekordní zdražování způsobeno?
Zdražování je pro veřejnost viditelný projev inflace, ale základem tohoto fenoménu je nerovnováha v ekonomice. A ta je dnes mimořádná. Statisticky počátkem 90. let byla inflace ještě vyšší. Tehdy to ale nebyla standardní inflace, ale vycházela z narovnávání cen pokřivovaných po desítky let centrálního plánování. V tomto ohledu jsme dnes opravdu ve zcela mimořádné inflační situaci.
Čím to je, že nyní je tak velká nerovnováha v ekonomice?
Příčiny lze vystopovat již v minulé krizi po roce 2008, na kterou se centrální banky rozhodly reagovat bezprecedentně nízkými úrokovými sazbami. Při zohlednění inflace byly a jsou tzv. reálné úrokové sazby dlouho záporné, a to třeba i u takových hypoték. Dílo zkázy dokonala covidová krize a to, jak na ni tehdejší vláda, ale nejen česká, zareagovala. Podlehlo se tehdy obecně dojmu, že lze zachránit všechny. Rozjelo se kolečko masivních dotací pro domácnosti i pro firmy. To vedlo k vlastně podivné situaci, kdy se hospodářský růst propadl, přitom nezaměstnanost nijak nevzrostla, rostly v mnohých sektor nadále výrazně nominální i reálné mzdy, udrželi jsme si příjmy. Ekonomicky tu krizi de facto nikdo nepocítil.
A to je špatně?
No, v ekonomice není nic zadarmo. A to, co nyní prožíváme, jsou náklady, které nás jen doběhly. Příjmy během covidu neodpovídaly tomu, co se vyprodukovalo. Výsledkem je ona zmíněná nerovnováha projevující se skokovým růstem cenové hladiny. Tehdy jsme pomohli všem a nyní inflace všem také ubírá. Pro mě to je čistý důkaz toho, že zásahy státu do fungování ekonomiky mají své náklady, které se projevují se zpožděním, a tak má část lidí tendenci je nevnímat a mylně je připisovat něčemu jinému. Je to jako s pitím alkoholu. Opojný efekt ze zachráněných pracovních míst se dostavil rychle, ale nyní nastává nepříjemná kocovina.
Často se ale opakuje, že za stávající inflaci může zejména válka, respektive pandemie a poté válka. S tím tedy nesouhlasíte?
Válka na inflaci výrazný vliv teprve bude mít. A opravdu to bude razantní dopad. Ale již v předcházejících měsících, kdy žádná válka ještě nebyla, už šla inflace rychle nahoru. Domnívám se, že i v těchto týdnech ještě jsou výrazné vlivy domácí vyplývající z toho, co jsem říkal. Když se podíváme na teorii, tak inflace v krátkém období má tři impulsy, skládá se ze tří částí: poptávkové inflace, nákladové inflace a pak z inflačních očekávání.
Laicky?
Poptávková inflace vzniká tehdy, kdy lidé chtějí něco – a mají na to peníze, čeho je málo. Tato inflace byla dominantní po konci pandemie a úzce souvisí s trhem práce, který je v Česku problematický dlouhodobě – máme velký nesoulad mezi poptávkou a nabídkou, velkou roli hraje stát, navíc byl trh pokřiven právě pandemickými dotacemi. Nákladový impuls souvisí s nárůstem cen energií a surovin, kvůli čemuž všichni musejí zdražovat. Ale i zde musí být poptávkový faktor – spotřebitel, poptávající, takto navýšené ceny musí akceptovat, musí na to mít příjem. Tyto dva faktory se nyní mísí, a i proto je u nás inflace vyšší než v řadě okolních zemí. Česká národní banka musí nyní přemýšlet nad tím, který z těch faktorů bude dominantní a bude ovlivňovat českou inflaci dál. A podle toho nastavit svou politiku. A to jsme již u inflačních očekávání, které mají také výrazný dopad na konečnou inflaci. Stačí, že nějakou inflaci očekáváme a pak ji zabudujeme – tu do mzdových požadavků, do úroků, do nájemného a podobně, a vlastně si ji sami vytvoříme.
Takže podle vás bude posilovat vliv té války, tedy nabídkové inflace?
Myslím, že v další části roku to bude hlavní inflační impuls ze strany nabídky.
S tím ale už centrální banka nic neudělá, to bude muset vláda.
Když převažuje dovezená inflace, možnosti ČNB se opravdu snižují. Pracovat může s kurzem koruny. Ale správně říkáte, možná paradoxně, je to nyní i velký úkol vlády. Ke zkrocení nynější inflace je nezbytnou podmínkou snižovat deficity a dluhy.
Vláda Petra Fialy zatím žádná zásadnější opatření nezveřejnila, spíše vypouští různé balonky v podobě například možné zastropování cen určitého zboží, kontroly marží obchodníků, snižování spotřební daně…
Jistě vás to nepřekvapí, ale já jsem obecně proti jakýmkoli zásahům státu do ekonomiky. A nejhorší je, když stát šáhne do cen. Tržní ekonomika je na nich postavená a ceny mají nezastupitelné funkce, které si možná mnozí neuvědomují, a které nelze naradit žádným počítačem či rozhodnutím úředníka. Základní funkce jsou tři: informační, motivační a alokační.
Takže je vezměme postupně.
Vysoká cena zboží o něčem informuje. Například o nedostupnosti daného zboží, exkluzivitě, luxusu. Vysoká cena také motivuje spotřebitele, aby upravili své chování. Zcela konkrétně když rotou ceny energií, asi každý intuitivně sníží, upraví svou spotřebu. A zároveň to motivuje výrobce, aby inovovali, snažili se přijít energeticky méně náročnějšími řešeními. Tohle nelze nahradit. A třeba ropná krize 70. let to ukázala zcela dokonale. Na Západě si tímto prošli a nastartovali růst. Firmy inovovaly, přemýšlely nad spotřebou, lidé nakonec kupovali levnější auta. Ekonomika byla celkově efektivnější. Na Východě to centrální plánovači „pokryli“, krátkodobě to vypadalo, že to Východ zvládl lépe než Západ, ale v dlouhodobém horizontu to vedlo ke zhroucení celého socialistického bloku, který se stal zcela nekonkurenceschopným.
Tím se vracíme k rostoucím cenám, což se nejvýrazněji projevuje na aktuálních účtech za energie. Jak velký problém to je?
Velký, ale domnívám se, že ten hlavní dopad všech těch věcí, které se odehrály a odehrávají, nás teprve čeká. A bohužel českou ekonomiku to zasáhne více než ostatní země. Jsme průmyslová země a průmysl spotřebovává množství energie. A je dobré znovu připomenout, že více například plynu spotřebuje právě průmysl, nikoli vytápění domácností.
Přesto, co mohou dělat domácnosti?
Krátkodobě to jsou určitě každodenní úspory, takové to malé šetření, snížení vytápění o jeden stupeň. Pokud někdo topí plynem, rozhodně ho ze dne na den ničím nenahradí. Bude ty náklady muset unést. Tam, kde to bude možné, to pak určitě vzbudí spontánní vlnu zájmu o obnovitelné zdroje.
Stále se hodně debatuje o vypnutí ruského plynu. Vy byste byl pro?
Řeknu to obecně. Bez nákladů je každý hrdina. Jakmile nesu náklady, pak se až ukáže, co myslím skutečně vážně. Já vždy říkám studentům, že ekonomie je jedna z mála společenských věd, kterou nezajímá, co si lidé myslí, ale studuje, jak se chovají. Že si všichni myslíme, že bychom měli z nějakých etických důvodů odstřihnout ruský plyn? To téměř jistě ano. Ale teď všechny obejděte a o třicet procent jim snižte letošní mzdy. To jsou ty náklady. Stejné to je s hodnocením postoje jiných zemí. Vezměme si třeba Němce. Pro ně je odstřižení od plynu zcela jiným nákladem než pro Maltu. Jako ekonoma mě nepřekvapí, že i zahraničně politické rozhodování je motivováno ekonomicky.
Ceny energií i kvůli tomu rostou, přijde vláda s nějakými dotacemi?
To nevím. Z ekonomického hlediska je to ale zase jen přesouvání problému a nakonec to zaplatí daňoví poplatníci, tedy my všichni. Ale ať nejsme jen kritičtí k vládám. Ono je to dneska těžké. Premiér i další jsou pod nesmírným společenským a mediálním tlakem. Mám pocit, že když nevystoupí ideálně tak hodinu po nějakém problému a nenabídne zásadní řešení, je to vnímáno, že nic nedělá a lidé jej nezajímají. To bylo ostatně i u předešlé vlády a první reakci na covid. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby vláda vystoupila, poprosila o měsíc klidu na práci a pak představila ucelený soubor opatření. Ale to v dnešním twitterovském světě skoro asi nejde. Přitom z ekonomického hlediska je často nejlepší, když vláda nakonec nedělá vůbec nic.
Co znamená toto nic v aktuální situaci?
Zmrazení platů nikoli jen státním úředníkům, ale v celém veřejném sektoru. Vím, že to zní drsně, ale stát nyní není v kondici navyšovat platy svých lidí. S tím souvisí zastavení jakéhokoli navyšování minimální a zaručených mezd. Nedávat nejrůznější plošné dotační balíčky. Dále by měl zrušit většinu omezení na trhu práce, kde ty problémy do velké míry vznikají a nyní je na to správná doba. A musí začít hledat úspory. Máme válku, byla pandemie, kdy jindy než nyní dělat úspory. Musíme mít jednu prioritu, ne sto. A tou je dle mého zabrzdění inflace. Snížení inflace bohužel není bezbolestný proces. Vysoká inflace je velmi nebezpečný fenomén, který nakonec má fatální dopady na blahobyt společnosti. Potřebovali bychom nového Rašína.
K Aloisi Rašínovi se ještě dostaneme. Ale dojeďme tu inflaci. Kdy se podle vás zlomí? Často se mluvilo o polovině roku.
To by bylo ještě dobré. Ale ještě k těmto velkým predikcím. Ekonomové jsou dnes hodnocení podle toho, jestli dokázali předpovídat finanční krize nebo zda trefí odhad inflace na desetinu procentního bodu. To jednoduše nejde. My analyzujeme lidské chování, které nevtěsnáme plně do modelů. Člověk je kreativní, reaguje na podněty, hledá nové cesty. Neumíme plně predikovat každé chování a jeho dopady. Byť základní vzorce chování ano. Je to stejné jako se ptát doktora, kterému na sál přivezou člověka po těžké autonehodě a chtějí po něm vědět, jakou teplotu na desetinu stupně bude mít osm hodin po operaci. Tak to se vám vysměje. Ale ví, co má dělat, aby pacient měl šanci přežít. Co mu onu teplotu může snížit nebo zvýšit. Ale netrefí ji přesně. Ekonomové umějí popsat, co se stalo, co k tomu vedlo, a příště budou moci upozornit, čemu se raději vyhnout. A to není málo.
Chápu, přesto bych se alespoň mírně na tu teplotu zeptal: kdy přestane být inflace tak vysoká?
Kdy nastane ten pomyslný vrchol, není v tuto chvíli tak podstatné, jako fakt, že vyšší inflace tu bude podstatně delší dobu. Takže ten vrchol možná nebude tak vysoko, jak předpovídaly katastrofické scénáře, ale nepůjde o špičku s rychlým poklesem. A to je podstatnější.
Říkáte, že ekonomie je věda popisující lidské chování a rozhodování. Jak se tedy v takovém ekonomickém prostředí mají lidé rozhodovat?
Já na všem hledám i pozitiva a na této situaci lze ocenit alespoň to, že řada Čechů začne přemýšlet, co udělají se svými úsporami. Je známo, že Češi jsou konzervativní a mívají své úspory nejčastěji na běžných účtech s mizivým úrokem. Přitom mají celou řadu možností a instrumentů, jak s penězi nakládat. Dvouciferná inflace konečně budí zájem o investování ať už jde o fondy, dluhopisy nebo akciové tituly. Protože nechat je ležet na účtu znamená přicházet o výraznou část úspor.
Takže lidé mají investovat…
Určitě. Ale s chladnou hlavou. Veřejný prostor je plný katastrofických scénářů a lidé by mohli propadnout panice a rozhodovat se pod vlivem okamžiku, hysterie. Mohli by se nechat strhnout k nějakému spekulativnímu investování, protože je pravda, že standardními nástroji dneska tu dnešní inflaci zkrátka neporazíte. Ale nebude tu věčně. U investic je potřeba vnímat delší horizont.
Kam tedy mají investovat?
Nutno předeslat: investice nejsou jen otázka výnosu, ale také rizika a investičního horizontu. A všechny tyto tři aspekty jsou navýsost individuální. Každý máme jinou představu o „dobrém výnosu“, každý jinak snášíme riziko, rozumějme kolísání výnosu, a každý spoříme kvůli jiným účelům, což představuje ten horizont. Někdo investuje kvůli důchodu, někdo kvůli školám pro děti. Proto přesné konkrétní návody neexistují. Ale obecné návody jsou. Je to investiční pyramida představující diverzifikované investice. Dole, v základně, musí být relativně bezpečná investice s nízkým, ale stabilním výnosem. V Česku to jsou obvykle nemovitosti, nemovitostní fondy, a to včetně vlastního bydlení. No a jak postupujeme tou pyramidou nahoru, přidávají se rizikovější nástroje jako jsou dluhopisy, akcie. A v samém vrcholu mohou být třeba ty dnes populární, ale problematické kryptoměny, resp. spíše krypro-aktiva. Ono to totiž žádné měny nejsou. Ale s vědomím, že potenciální vysoký výnos znamená též velké riziko.
Před chvílí padlo jméno prvního československého ministra financí a tvůrce koruny Aloise Rašína. Příští rok to bude 100 let od atentátu, jemuž Rašín podlehl. Vy jste členem spolku, který chce vrátit Rašína do povědomí…
Celý nápad vznikl v roce 2018, tedy při 100. výročí vzniku Československa. Tehdy jsme šli s Honzou Skopečkem (poslanec ODS – pozn. red.) na Rašínův hrob na Hanspaulce, kde jsme čekali spoustu květin a věnců, a nebylo tam nic. Nechápali jsme, že tam nikdo z veřejných činitelů nepoložil byť jedinou kytku. Od té doby je to naše tradice, postupně nás bylo víc a víc. Pak jsme se jednou sešli my dva, Aleš Michl (od července nový guvernér ČNB – pozn. red.), ekonom Petr Sklenář a také pravnučka Aloise Rašína, paní Breitenmoser-Stránská. A přemýšleli jsme, kde má Rašín vlastně nějaký pomník nebo socha.
A kde?
Nikde. Existuje plaketa na domě v pražské Žitné ulici, kde žil a kde jej postřelili. Přitom jsme přišli na to, že existuje dokonce zákon schválený na desáté výročí jeho zavraždění, který ukládá státu postavit sochu Rašína a také Štefánika. Štefánik sochu má, Rašín zatím ne. Proto jsme se stali iniciátory postavení sochy Aloise Rašína. A kde jinde než na Náměstí republiky, které má návaznost na začátek republiky, koruny, Obecní dům. Takže nyní máme spolek, jehož cílem je podpořit vybudování Rašínovy sochy a budeme mít i další aktivity na znovuobjevení myšlenek tohoto mimořádného muže, které zvlášť v dnešní době znovu potvrzují svou platnost.
