Pomáháme lidem na útěku

„Uprchlíci bydlí v bývalém motelu vedle benzinky u dálnice z Bělehradu do Záhřebu. Deset metrů od motelu sviští po silnici auta, všude je borčus, na rezavých plotech se suší vyprané oblečení. V motelu jsou lidé namačkaní jak sardinky a bydlí tam hlavně rodiny. Za domem stojí tzv. rub-hally, velké stany s palandami pro desítky lidí, kde spí zejména muži, také namačkaní jak sardinky. Mezi stany a motelem fouká studený vítr, lidi bloumají sem a tam. Kluci kopou do míče, děti si hrají s odpadky, muži pokuřují a koukají do blba. Celý motel vypadá jak squat. Panuje tam randál, po chodbách běhají smečky dětí. Pokoje jsou rozdělené šedými dekami místo zdí, evidentně v nich bydlí více rodin pohromadě. Slovo „soukromí“ museli obyvatelé asi vymazat ze svého slovníku. U recepce se snaží někdo se sluchátky na hlavě skypovat někam domů. Wi-fi je strašně pomalá a nepokrývá celý motel, v prádelně není, příliš si nepomůžeme ani na benzince. Celý barák páchne špínou. Není moc jak uklízet, není čím, spousta lidí na malém prostoru. V hale sedí na lavičkách lidé, pozorují mlčky z okna dálnici. V táboře není žádná společenská místnost, herna, čajovna, promítací sál, učebna, nic. Žádná zábava, škola, práce. Přes hranice se oficiálně měsíčně podaří projít asi deseti lidem z celého Srbska, ostatní čekají. Jeden dobrovolník včera našel rekordmana, který tu trčí už osm měsíců. Nejmenší šanci mají mladí muži bez rodin. V prádelně to ve srovnání s barákem docela voní. Jednou týdně si rodina může vyprat jednu nebo dvě pračky. Nosí nám v půlhodince, kterou mají určenou, pytle se špinavým oblečením. Některé ženské se s námi dohadují, ať použijeme víc prášku, ale dáváme ho už tak dvojnásobek toho, co používám doma. My jim prádlo vypereme – v 17minutovém programu a na 30 stupňů – a vrátíme mokré, těžké, špatně vymáchané a plné mydlinek zpět. Ale lepší, než prát všechno v umyvadle jako ženské v Principovaci. Prý mají od prášku hrozně rozežrané ruce. Myslím na kamarádku, která mi říkala, že se dvěma malými synky otočí dvě pračky denně. Ženské mají okolo sebe hromady dětí a mám pocit, že je jich snad většina těhotných. Občas k nám vtrhnou děti, jsou všechny krásné a zvědavě na nás koukají. Pohladíme je a pomazlíme a rychle vypakujeme, příliš je lákají knoflíky a kolečka na pračkách. Vyprané prádlo si přijde vyzvednout muž, kterému se v poledne narodila v nemocnici dceruška. Gratulujeme mu, on nám unaveně děkuje, bere si pytel s prádlem a jde pryč. Chtěla jsem mu dát pytlík oříšků, které mi s sebou nabalil manžel, aspoň jako malinký pozdrav jeho ženě. Než oříšky najdu, muž je pryč.“ Podle https://vaskeova.blog.respekt.cz/uprchlicky-tabor-adasevci-pachne-nudou