Každá domácnost je jiná. Důležité je, aby se klient cítil příjemně a v bezpečí, říká pečovatelka

Už dvacet let je pečovatelkou ve službách brněnské Charity. Práce je pro ni posláním, zároveň jí dává možnost nahlédnout do soukromí různých domácností a stát se jejich součástí. „Moje práce je o lidech a s lidmi. I to je důvod, proč se u ní dá vydržet opravdu dlouho, není každý den v práci stejný jako ten předchozí,“ říká pečovatelka Alena Ecklová. Na její práci od 19. října dohlíží nová patronka, pomocnice v beznadějných situacích a ochránkyně manželů sv. Rita, které byla služba zasvěcena. Nově tato služba nese název Charitní pečovatelská služba sv. Rity.

V Charitě působíte již dvacet let, co Vás na začátku k této práci přivedlo?
Na začátku to byla nejspíš láska k lidem. Měla jsem vztah ke starším, zažila jsem již péči o babičky a prababičky. Pečovatelskou službu jsme také využívali u našeho dědečka. Tam jsem získala zkušenosti, jak služba funguje. Zjistila jsem, jak taková práce vypadá a řekla jsem si, že bych to mohla zkusit.

Přibližte nám, co pečovatelská služba nabízí, s čím klientům pomáhá?
Naše cílová skupina dříve byli senioři, v současné době nabízíme novinky. Našimi klienty jsou proto lidé, kteří pobírají starobní či invalidní důchod a nemají dost sil na to, aby zvládli samostatně žít. Klientům pomáháme v tom, aby mohli zůstat co nejdéle v domácím prostředí, ve svých bytech a domech. Zůstávají tam, kde to znají, kde se cítí dobře a kde mají určitou jistotu. My jsme jim nápomocni při hygieně, nákupech, někdy pomáháme s orientací v bytě, připomínáme a dohlížíme na chod domácnosti. Je to pomoc nejen klientům, ale i rodině, která se nemůže starat nepřetržitě.

Takže se nejedná o seniory, kteří by byli osamělí, ale jsou to i ti, kteří mají rodiny?
Řekla bych, že tyto skupiny jsou zastoupeny tak půl na půl. Jsou to třeba senioři, kteří mají děti ve vzdálenějších městech, třeba v Praze. Mnozí se nemohou starat každý den, ale své rodiče navštěvují.

Jak hodnotíte to, jak veřejnost vnímá stáří a staré lidi?
V rodinách, se kterými se setkáváme, je to velmi různé. Někdy jsou příbuzní se svými prarodiči jen málo v kontaktu, na návštěvu přijdou občas, pomohou jen s nejnutnějším. Pak je tu ale i druhá strana této škály, kdy rodiny maximálně spojují generace – až je to neobvyklé. V každém případě je dobré, když i mladší generace, tedy děti, vidí, že jsou také lidé staří, že je třeba je respektovat a chovat se k nim ohleduplně. Pokud budeme před dětmi předstírat, že stáří neexistuje, nebudou vědět, že postupující věk a to, co k němu náleží, patří k životu. Nebudou se pak chtít o nikoho starat, nebudou mít tu zkušenost, nebudou mít kde čerpat. Zkrátka se nebudou umět postarat o své rodiče.

Co vás na vaší práci i po dvou desítkách let stále baví?
I po dvaceti letech je pro mě velkou odměnou kontakt s lidmi. Setkání, navázání vztahu. I když je to často těžké, každý není hned společenský a otevřený, stále mám pocit, že moje práce je vlastně obohacením pro obě strany – jak pro mě, tak i pro moje klienty.

Přečtěte si celý rozhovor na dchb.charita.cz.

Sdílejte