Bratři Švihálkovi nám odpověděli na otázku, co takový skialpinista dělá v horkých letních dnech. Tento zajímavý rozhovor vám přinášíme.
Lidé se nás často ptají, co vlastně děláme v létě. A tak jsme se na to rozhodli odpovědět. Existují lidé, kteří vám bez zaváhání dokáží říct, jaké je jejich oblíbené roční období: jsme obklopeni skalními lezci, kteří bez zaváhání řeknou, že je to léto či podzim (kdy mají nejlepší formu), a lyžaři a skialpinisty, kteří naopak celé léto útrpně čekají na první sníh.
My nepatříme ani do jedné z těchto skupin. Přestože jsme se do povědomí veřejnosti zapsali jako extrémní lyžaři, věnujeme se celé paletě horolezeckých sportů od skialpů na vysokých horách, přes prohřáté skály ve Středomoří, až po zamrzlé vodopády v alpských údolích. A tak opravdu nedokážeme říct, kterou část roku máme nejraději.
Střídání ročních dob a s tím ruku v ruce jdoucí střídání našich aktivit přispívá k univerzalitě, která je tak důležitá u extrémního lyžování. V lednu, v době kdy je většinou ještě nedostatek sněhu, nám lezení zamrzlých vodopádů dává techniku pro překonávání ledových pasáží i při skialpovém výstupu. V letních měsících nám sportovní lezení na skalách dává dostatečný silový nadhled nad krátkými lehkými lezeckými pasážemi, které občas překonáváme s lyžemi na zádech a bez jištění. Díky lezení ve velkých stěnách, stovky metrů nad zemí, jsme zvyklí na velkou expozici a ,,vzduch pod nohama" a extrémní sjezd velmi strmým svahem už potom není takovým náporem na psychiku jako pro nelezce. Dlouhé alpské hřebeny a výstupy nás učí rychlému, bezpečnému a efektivnímu pohybu v relativně snadném, avšak ne chodeckém terénu. A samozřejmě běh či kolo nám dává tolik potřebnou všeobecnou fyzickou kondici. A tak se může skialpinista i v létě nadále rozvíjet bez toho, aby musel cestovat za sněhem na jižní polokouli...
A co že konkrétně jsme prováděli tohle léto?
Léto začalo výjezdem za skalním lezením do Španělska, kde jsme krom krátkých sportovních cest okusili i mnohasetmetrové slepencové veže Riglos a Montserrat. Pak už nás to táhlo opět především do velkých horských stěn. Rakouský Hochschwab a Hochkönig, švýcarský Bergell, italské Dolomity a tirolský Wilder Kaiser nám nabídli spoustu krásných lezeckých dní. Léto poté mohlo vyvrcholit několika výstupy na samotné střeše Evropy, v masívu Mont Blancu. Cesta na Chandelle du Tacul od legendárního W. Bonattiho nám nabídla to nejlepší, co žula okolo nejvyšší hory Evropy může nabídnout a výstup na skalní čtyřtisícový zub Deant du Géant korunoval další náročný, ale vydařený výlet. Lezeckou formu, která zpravidla vrcholí právě s přicházejícím podzimem, jsme zajeli prodat ještě do Tater, kde jsme si dali extrémní klasiku Tuláka po hviezdach.
Ačkoliv to nejsou sportovní výkony nejvyšší kvality a na rozdíl od skialpů se tu nemůžeme srovnávat s nejlepšími, pro nás jsou neméně důležité. Protože přinesli krásné osobní zážitky, opět nás trochu zdokonalili a po některých stránkách také připravili na nadcházející zimní skialpovou sezónu, v které nás po krátké pauze čeká další expedice do velmi vysokých hor.
Pojem horolezectví je zkrátka tak široký a nabídka možností tak pestrá a lákavá, že je těžké něco z toho vynechat a vůbec to nedělat. Takhle vlastně fungujeme odjakživa - jako univerzálové s jednou specializací, extrémním lyžováním.
Po nějaké době jsme si uvědomili, že možná právě my v sobě nosíme schopnosti a zkušenosti přenositelné do praxe horského vůdce a přihlásili jsme se do kurzu horských vůdců UIAGM, nejvyššího vzdělání, kterého lze vůbec v horolezectví dosáhnout. Avšak to bude ještě dlouhá cesta a mnoho investovaného úsilí...
[su_slider source="media: 2323,2324,2325,2326,2327,2328,2329,2330,2331,2332" limit="30"]
