Martin Slaný pro iHned.cz: “Z dotačního kolotoče se těžko vystupuje. Podpora ekonomiky v koronakrizi je neefektivní.”

Přepis rozhovoru ze serveru iHned.cz

Hospodaření státního rozpočtu skončilo v loňském roce deficitem převyšujícím 367 miliard korun. V letošním roce by se měl vyšplhat ke 400 miliardám. Hlavní ekonom investiční skupiny DRFG Martin Slaný si myslí, že je to i přes dopady pandemie koronaviru příliš. “Zpětně se vše hodnotí jednoduše, ale i tak si myslím, že stát k podpoře ekonomiky přistoupil od začátku špatně a pak už se to zkrátka nedalo zvrátit,” říká Slaný v rozhovoru pro HN.

HN: Jak byste zhodnotil dosavadní vládní pomoc pandemií zasažené ekonomice?
Hlavním úkolem vlády během první jarní vlny podle mě bylo získat pro firemní sektor dostatečný čas a likviditu. Z mého pohledu by ale bylo daleko efektivnější, kdyby vláda od začátku přistoupila k určitým opatřením v daňové oblasti. Tedy říct lidem a podnikům, že měsíc či dva nemusí platit vůbec žádné daňové odvody. Stát by tím získal čas si věci důkladněji zanalyzovat. Firmy by si udržely likviditu a také by získaly jakýsi oddechový čas. Pak by přišlo druhé kolo, ve kterém by se řeklo, že se například odpouští část daní, a teprve pak by přišly na řadu nějaké dotační programy. Vláda ale, podobně jako většina států v Evropě, zvolila tuto dotační cestu od samého začátku, z čehož se velmi špatně vystupuje.

HN: Podle vás nebyly dotační programy efektivní?
Záleží na tom, co bylo cílem vlády. Pokud jím bylo zachránit úplně všechny podnikatele, pak asi můžeme měřit efektivitu tím, kolik bylo úspěšně zpracovaných žádostí. V případě programu Covid III je to asi polovina. A pokud se podíváme na to, kolik bylo vyplaceno peněz z tohoto programu, zjistíme, že z vyčleněných takřka 350 miliard korun je to žalostně málo. Z toho mi vyplývá, že to moc efektivní nebylo.

HN: Takže by je stát nadále neměl prodlužovat?
Snaha udržovat ekonomiku těmito nejrůznějšími dotačními programy ve stavu, který panoval v lednu roku 2020, je neefektivní. Je naprosto liché domnívat se, že dotacemi docílíme navrácení se ke stavu, který na trhu panoval před rokem. Ekonomika je dneska úplně jinde a současný přístup vlády nás bude stát akorát spoustu peněz. Klíčovou otázkou je, jak z tohoto dotačního kolotoče vystoupit.

HN: Hodně se v tomto směru diskutuje především o státním programu pro podporu zaměstnanosti Antivirus. Je podle vás stále potřeba?
Já ho za současné situace považuji za fatálně chybný. Ten měl smysl spíše za minulé ekonomické krize před 13 lety, kdy došlo k výraznému poklesu poptávky. To ale není tento případ. Ukazuje se, že počet volných pracovních míst je stále vyšší než počet nezaměstnaných. Problémem je spíše jakýsi strukturální nesoulad. Na jedné straně jsou sektory, kde dochází k výraznému propouštění, jako je cestovní ruch, hotelnictví nebo pohostinství, a na druhé straně obory, jako je IT, logistika nebo e-commerce, kde je to úplně naopak. Tento problém současný program Antivirus do budoucna neřeší.

HN: Stát i kvůli nejrůznějším vládním programům pro podporu ekonomiky pracuje s rekordním schodkem státního rozpočtu. Co na to říkáte?
Je gigantický, ovšem co mi vadí ze všeho nejvíce, je fakt, že jsem vlastně žádného představitele vlády neslyšel mluvit o tom, že by se mělo také šetřit. Pokud máme opravdu tak bezprecedentní a velkou krizi, vyžadovalo by to také určitou míru úspor. Přitom lidé a firmy takto uvažují dlouhodobě − peníze na účtech fyzických i právnických osob rostou. Dnes poprvé po roce 1989 jsou úspory firem na bankovních účtech vyšší, než kolik si reálně vypůjčily. Pozastavily se investice, podniky začaly zefektivňovat své provozy a eventuálně tlačit na pokles mezd nebo omezování benefitů. Stát ale v tomto směru neudělal vůbec nic.

HN: Proč tomu tak je?
Myslím si, že vláda trochu podlehla tlaku, který na ni vytvářela společnost, a to i ta odborná. Ekonomové se na jaře předháněli v analýzách, ve kterých se zamýšleli nad tím, zdali už stát poskytl tolik finanční pomoci firemnímu sektoru, jako tomu bylo v Německu nebo Rakousku. Vytvořilo se tím jakési podhoubí v soutěžení o to, kdo dá větší stimul do ekonomiky. Jako kdyby to automaticky zajistilo nějaké efektivní řešení do budoucna.

HN: Kde by měl tedy stát podle vás šetřit?
Vláda nemá v této nastalé situaci čas dělat si nějaké obsáhlé analýzy. Musí zvolit rychlé a palcové řešení. Stačilo by, kdyby například řekla, že sníží o deset procent rozpočet každému ministerstvu. Jsem přesvědčen, že v každém by se nějaké úspory našly, už jen co se týče provozních nákladů. Je neuvěřitelné, že počet zaměstnanců ve veřejném sektoru byl na konci konjunktury vyšší než na jejím začátku. Počet státních zaměstnanců tak byl v roce 2014 menší než nyní. To by přece mělo být úplně naopak.

HN: Deficit státního rozpočtu ještě vzroste o daňový balíček. Jak vysoký podle vás nakonec bude?
Já si myslím, že problém není v tom, jestli je schodek 320, nebo 400 miliard. Největší problém veřejných financí v Česku je vysoký podíl výdajů mandatorní povahy − tedy nejen těch ze zákona povinných, ale také například těch vynaložených na obranu, které vyplývají z mezinárodních smluv nebo na sociální dávky. Když je sečteme, dlouhodobě tvoří ohromnou položku a momentálně jsme v situaci, kdy příjmy státního rozpočtu tyto výdaje na provoz státu nepokryjí.

HN: Co to znamená?
Absolutní neudržitelnost veřejných financí. A pokud se vrátím k onomu dotačnímu kolotoči, který nás ještě letos čeká, tak nevěřím, že ve chvíli, kdy se naočkuje 70 procent obyvatel, se od září řekne, že je s dotacemi konec. Efekt západky v historii fungoval vždycky a spousta těchto podpůrných programů zůstane nebo se přemění či dostanou jinou nálepku. A tím se do budoucna tyto mandatorní výdaje ještě zatíží. Velký dluh znamená vyšší mandatorní výdaje, což opět povede ke zhoršení struktury státního rozpočtu. Je to takový začarovaný a nebezpečný kruh.

HN: Takto velký schodek státního rozpočtu je něco, co v Česku nebývalo zvykem. Co to bude do budoucna znamenat?
V Česku panuje fiskální konzervatismus už od dob Aloise Rašína a ani za socialismu si ho nikdo nedovolil implicitně zpochybnit. To platilo i 30 let po revoluci. Tento masivní schodek jistě znamená jakýsi zlom v uvažování. Ještě před rokem se vedla debata napříč médii a odbornou společností nad přesunem jedné miliardy z jedné do druhé položky veřejného rozpočtu. Dneska se střílí ve stovkách miliard. Přitom výše státního dluhu je jeden z klíčových parametrů toho, jak bude náš stát vnímán v očích zahraničních investorů.

HN: Může to mít vliv třeba na to, jak atraktivní budou v očích tuzemských věřitelů české státní dluhopisy?
Historicky platí, že většinovými držiteli státních dluhopisů v Česku jsou primárně tuzemské banky a penzijní společnosti. To je dáno jistými regulačními opatřeními, jak má tento byznys fungovat. Tyto finanční subjekty tedy svým způsobem ani nemají jinou možnost.

HN: A co v případě zahraničních investorů?
Ti jsou na podobné výkyvy daleko citlivější. Česko si příští rok půjde na mezinárodní trh pro další stovky miliard dluhopisů, stejně jako všechny ostatní státy. A zahraniční investoři jistě budou uvažovat nad tím, zdali veřejné finance jednotlivých zemí mají nějakou tendenci dluh spíše snižovat, nebo zvyšovat. Nebudou rozlišovat, zda stát peníze použil na výdaje proti snížení dopadů, které ekonomice způsobil, nebo na něco úplně jiného.

HN: Dojde podle vás v následujících měsících ke zhoršení schopnosti lidí a firem splácet své dluhy v bankách?
Bankám se podařilo vytvořit si masivní rezervy proti těmto případům. Situace se výrazně stabilizovala. Řada subjektů se v době covidu, když pominu ty úplně nejpostiženější sektory, naučila žít a situace není katastrofální. Je naprosto odlišná oproti té, která panovala za poslední hospodářské krize. Ta tehdy vznikla ve finančním a bankovním světě a z něj se teprve přelila do reálné ekonomiky. Covidová krize byla exogenním šokem, který banky zastihl v dobré kondici. To, že zatím nestoupají úvěry v selhání, je způsobeno tím, že krize zasáhla tvrdě jen některá odvětví, a tím pádem výrazně neklesá poptávka.

HN: Bude obecně těžší získat úvěr v bankách?
Na firmy i na lidi jistě bude nahlíženo obezřetněji. Svou roli sehraje i to, v jakém oboru pracujete nebo podnikáte a jak moc jsou vaše finance dlouhodobě udržitelné. Přestože by to bankéři jistě popírali, pakliže podnikáte v pohostinství, budete mít při žádání o podnikatelský úvěr problém.

HN: Banky loni sjednaly se svými klienty rekordní objem hypotečních úvěrů. To bylo mimo jiné způsobeno stále rostoucí cenou nemovitostí, před níž už dříve varovala Česká národní banka. Vzniká na trhu s nemovitostmi bublina, nebo ne?
Vznikající bublina je velkým tématem na trzích aktiv obecně. Jedna z klíčových věcí, která k tomu vede, je měnová politika dlouhodobě nízkých úrokových sazeb ČNB. Centrální banka sice nevyužívá žádných nestandardních nástrojů, ale nezamýšlené efekty těchto opatření se projevují třeba i takto. Nicméně naši centrální banku bych rád pochválil za to, jak rychle dokázala reagovat na jaře minulého roku. Protože právě dnes, se zpožděním, čerpáme výhody plynoucí ze snížení těchto úrokových sazeb.

HN: Poroste letos nadále cena nemovitostí?
Myslím si, že současná krize tempo zvyšování cen nemovitostí zmírní. Růst se buď zastaví, a pakliže nadále bude pokračovat, tak jen v malých jednotkách procent. V jednotlivých regionech a segmentech se může cena chovat odlišně, ale z mého pohledu budou víc ovlivněny velké urbanistické celky a sídliště. Menší dopad čekám u novostaveb. Jako majitel bytu nebo zájemce o něj bych se rozhodně nebál toho, že v příštím roce klesnou ceny u rezidenčních nemovitostí o 10 nebo 20 procent, protože povaha aktuální krize je jiná než u té v roce 2008.

HN: Platí to kromě rezidenčních i u komerčních nemovitostí?
Na trhu komerčních nemovitostí, kde působí i naše finanční skupina, se nedá měřit cena úplně napřímo, jako spíše skrze výnosy. Ty klesají, což značí, že i zde ceny rostou. Tento trend jsme pozorovali více či méně napříč všemi segmenty komerčních budov. U rezidenčních nemovitostí byl růst cen ještě rychlejší. Způsobuje ho především velká poptávka, nízké úrokové sazby, vysoký podíl vlastního bydlení v českém prostředí a také jakási historicky a kulturně podmíněná obliba bydlení ve vlastním.

HN: Cenu také ovlivňuje velmi omezená nabídka.
Ano, což je ale dlouhodobější a fatálnější problém. Úrokové sazby můžete zvednout v uvozovkách ze dne na den s tím, že spotřebitelé a firmy na to nějak zareagují. Ovšem i kdybychom zítra udělali dokonalý stavební zákon, bude trvat léta, než se trh dostane do nějaké normální pozice. A ne do obskurní situace, kdy trvá v Praze deset let, než postavíte bytový dům. Tento nesoulad nabídky a poptávky má fatální dopad na trh s bydlením.

HN: V jakém smyslu fatální?
Má to řady sociálních dopadů. Od nedostupného vlastního bydlení přes vylidňování některých městských částí, koncentraci na trhu developerů až po to, že se více vyplatí stavět velké urbanistické celky a tím minimalizovat průměrné administrativní náklady.

HN: Dá se obecně za celý trh říct, jaký je u nemovitostí roční výnos?
To se dá říct velmi těžko. Platí to, co jsem už říkal, tedy vysoká cena – nízký výnos. V každém případě je ale fakt, že největší výnosy, pokud se tedy bavíme o rezidenčním bydlení, budou na severu Čech a Moravy a nejmenší v Praze a Brně. Na trhu rezidenčního bydlení zatím nemáme žádného velkého institucionálního hráče, ten ale dřív nebo později přijde, a to i díky stabilnímu vývoji nájmů. V naší firmě nás tento segment zajímá čím dál víc. Tím, jak vysoko jsou ceny, dneska pozorujeme trend přesunu do nájemního bydlení. My tady máme sice historicky velký podíl vlastnického bydlení mimo jiné díky privatizaci bytového fondu, nicméně ve světě převládá spíše trend nájemního bydlení.

HN: Platí i u nás, že se lidé přesouvají více do podnájmu?
Ano, ale hodně se to mění podle jednotlivých regionů. Podíl nájemního bydlení se nicméně zvyšuje, což zapříčiňují vysoké ceny nemovitostí, protože lidé prostě nedosáhnou na vlastní bydlení a hypotéku. Musí mít vlastní zdroje, aby mohli část peněz zaplatit takzvaně “na dřevo”, a to je pro řadu z nich velký problém.

HN: Kvůli pandemii dochází na českém trhu k úbytku zahraničních investorů, kteří by vkládali své peníze do nemovitostí. Otevírá se tím větší prostor pro české investory?
U nás je na realitním trhu dlouhodobě velký podíl českých investorů, ať už jde o rezidenční, nebo komerční bydlení. V tomhle jsme celkem specifičtí. Například v Polsku většinu komerčních nemovitostí vlastní zahraniční subjekty. Pak je třeba ještě rozlišovat to, jestli se bavíme o investorovi jednotlivci, tedy že někdo koupí tři byty na hypotéku, které pronajímá, anebo o institucionálním investorovi. Tato doba bude přát spíše právě těm institucionálním subjektům.

HN: Co se týče investorů jednotlivců, u nich se v letošním roce naplno projevila určitá míra rizika jejich podnikání. Tím, že ve velkých městech v Česku chyběly zahraniční turisté, byl jejich byznys s krátkodobým nájemním bydlením hodně narušen.
Ano, to samozřejmě skončilo a myslím, že to mnohým z nich ukazuje, že by možná bylo vhodné podívat se po nějakém kolektivním investování třeba prostřednictvím nemovitostních fondů. Ten jim nemusí vydělat tolik jako jejich vlastní investice, ale výnosy jsou zase stabilnější a také jim hrozí menší riziko díky diverzifikaci portfolia a větší likviditě.

HN: Platí, že dlouhodobě roste poptávka po koupi nemovitostí na investici?
Neumím to sice kvantifikovat, ono to možná ani nejde, ale v tomto směru byla poptávka v posledních letech bezesporu velká a neustále rostla. A opět, je to dáno jistým kulturním aspektem a rámcem. V oblasti financí jsme dlouhodobě konzervativním národem a nemovitosti jsou konzervativním aktivem, které mají Češi rádi. Oblíbené jsou i pro jejich odolnost vůči ekonomickým cyklům. I během předešlé krize v roce 2008 se ukázalo, že obstály. Volatilita, tedy kolísání jejich hodnoty, je dlouhodobě minimální. Kromě nízkých úrokových sazeb je tu ještě jeden faktor, který investicím do bytů a domů nahrává. A to, že stát neudělal žádnou systémovou důchodovou reformu a domácnosti nečekají na to, až s nějakou přijde – ani já osobně nevěřím, že se toho dožiji. I proto lidé vkládají své peníze do nemovitostí, protože je to pro ně prostředek, prostřednictvím něhož se zajistí na stáří.

HN: Je koupě nemovitosti spotřeba, nebo investice?
To je velká otázka v ekonomii i statistice, na kterou se vždy ptám svých studentů. Pořizování vlastního bydlení je z dlouhodobého hlediska vždy investice. Vy v tom daném bytu či domě sice můžete bydlet, což z vás dělá spíše spotřebitele, ale ve finále pak nemovitost ve stáří stejně můžete darovat svým dětem, pronajímat ji nebo prodat. A rázem je z ní investice.

HN: Vlastnictví nemovitostí je u nás něco jako kulturní fenomén. Čím to podle vás je?
Češi v rámci té své konzervativní povahy více tíhnou k tomu investovat do věcí, které si mohou reálně představit a uchopit, které jsou hmatatelné. To znamená, že raději vloží peníze do nemovitosti než například do akcií nebo kryptoměn. A nemůžeme říct, zdali je to dobře, nebo špatně, je to prostě nějaký náš naučený způsob uvažování. V jiných zemích toto můžeme pozorovat také, jen v trochu odlišných případech. Japonsko je například dlouhodobě lídrem v oblasti IT, elektroniky a inovacích, ale i přesto tam lidé pořád relativně hodně platí v hotovosti. Málokdo tam platí kartou, nedej bože telefonem. Je to v nich zakořeněné podobně jako u nás obliba bydlet pod vlastní střechou.

Zdroj: iHned.cz, 26.1.2021

Sdílejte