S lyžemi v říši Inků, díl 2: Illimani, trůn bohů nad La Paz

Přinášíme Vám další díl putování bratrů Švihálků.

Ten pohled je hypnotizující. Když sedíme na střešní terase našeho penzionu, oči stále sklouzávají jedním směrem. Nad pulzujícím velkoměstem totiž ve dne v noci stráží ledový obr. Illimani, 6438 metrů vysoký masív, jehož silueta je v La Paz všudypřítomná. Nejmohutnější samostatně stojící masív v celých jihoamerických Andách. Dlouhý přes osm kilometrů, silně zaledněný, s pěti samostatnými vrcholy přesahujícími magickou hranici 6000 metrů.

V celé mytologii andských národů pravděpodobně nenajdete důležitější horu. Domorodí Aymarové ji dodnes považují za posvátnou a název v jejich jazyce znamená ,,tam, kde vychází slunce”. Legenda praví, že bůh Virakoča jmenoval čtyři vládce, kteří dlouho v míru vládli krajině okolo jezera Titicaca. Jedná se o čtyři hory v Cordillera Real, a tři z nich jsou opravdu hlavními dominantami tohoto horského řetězce: Pán světla – Illampu, Pán Kamene – Huayna Potosí a Pán vod – Illimani. Pouze Pán vzduchu – Mururata je menší hora bez výrazného vrcholu, pouze s rozlehlým vrcholovým plató. Je to totiž popravený vládce. Kvůli jeho rebelství a aroganci jej popravil právě spravedlivý Pán vod – Illimani. Useknutá hlava se potom odkutálela daleko do rovin Altiplana, kde tak vznikla sopka Sajama.

Přestože Illimani vypadá, že je z centra La Paz na dosah ruky, jedná se ve skutečnosti o vzdálenost nějakých 120 kilometrů po prašné, kamenité silnici. K dosažení výchozího bodu, vesnice Pinaya, musíme absolvovat několikahodinovou jízdu. Cesta je tak komplikovaná, že většina řidičů z La Paz tam vůbec netrefí a nikdy tam nebyla. My máme ale díky kontaktům s místními horskými vůdci řidiče specialistu, “conductor especial profesional”, jak si sám říká, když nám vysvětluje lámanou angličtinou, že se živí převážně dopravou horolezců do různých výchozích bodů v bolívijských Andách. Jeho jízda rozhrkaným microbusem značky Toyota je dost šílená, skáčeme přes výmoly a balvany v divokém rytmu indiánské hudby, co řve z jeho rádia. Když se zrovna klikatíme rozbitým úsekem, který je tak akorát široký na naše auto a pod námi jsou tisícimetrové strže končící divokou řekou Río Palca, jenom se divoce směje, na řízení moc nedbá a vysvětluje, že tohle je pravá “camino muerte”.

Celý zpocení a nadýchaní prachu nakonec vděčně vystupujeme v Pinayi a domlouváme s řidičem odvoz zpět za čtyři dny. Jinak vše probíhá podle popisu v průvodci: pomalu se kolem nás začínají trousit místní a automaticky začínají shánět nosiče a osly. Holt, gringos sem jezdí zřejmě z jediného důvodu a místní to dobře vědí. Za chvíli tedy máme vše zorganizované a můžeme vyrazit s otcem, synem a dvěma osly do Puento Roto, jak zní místní název pro louku, kde bývá základní tábor.

Krajina je zde úplně jiná než kolem Sajamy. Procházíme pod solitérními obřími stromy, okolo malých usedlostí uplácaných z nepálených cihel a míjíme políčka, na kterých místní zrovna sklízí svoji skromnou úrodu. Jak vyjdeme nad pole, začíná jedna veliká, nádherně zelená horská louka, na které se pasou stáda lam, koní, ovcí a prasat. Občas je někde mezi nimi dívka či žena v tradičním kroji, která na své stádo dohlíží.

Právě uprostřed této louky se obvykle staví základní tábor. Přespáváme a další den už jenom se dvěma mladými nosiči pokračujeme do výškového tábora Nido de Condores neboli Hnízda kondorů ve výšce 5400 metrů. Sice jsme chvíli váhali, zda-li jít nahoru “sportovně” bez nosičů, ale pohled na naše lyže, lyžáky, drona, stativ a další výbavu v kombinaci s argumentem, že by bylo fér nechat místním lidem vydělat nějaké peníze, jsme se nakonec rozhodli pro variantu s nosiči.

Pochodujíc směrem do “Hnízda kondorů” sledujeme, jak se nám postupně otvírá okolní krajina. Kamenité žebro, kterým stoupáme, je celkem nezáživné, ale výhledy jsou čím dál lepší. Na jedné straně vidíme v dálce Sajamu, na druhé straně Huaynu Potosí a kráter La Paz pod ní, a pod námi hluboké strže vymleté divokými řekami. Když pořádně zaostříme až na obzor, vidíme jednolitou plochu zalitou zlatou září slunečních paprsků. To musí být jezero Titicaca.

Nido de Condores je jediná plošina na jinak celkem ostrém skalním žebru a šťastnou náhodou má i ideální výšku na postavení tábora. Loučíme se s kluky – nosiči a stavíme stan. Chceme využít bezvětří a vypouštíme drona. 5400 m, je to jeho výškový rekord! Ondra řídí a já kontroluji okolí. Najednou se zpoza žebra vynořují dva velké stíny. ,,Stáhni drona, stáhni toho drona!” Dron rychle klesá a dva majestátní kondoři si jej naštěstí už nevšímají. Odlétají dál a elegantně plují nad rozervanými ledovci. Večer před spaním pozorujeme přímo ze stanu záři La Paz, milionové město je zdánlivě na dosah, přestože tady jsme zase úplně sami. Přes satelitní telefon se spojujeme s Viktorem, a zdá se, že počasí by mělo zítra ještě vydržet, pak už se má pokazit.

A zase to ráno. Nejhorší část každého výstupu. Nechuť vylézt ze spacáku, vidina dřiny, která nás čeká, zima a tma. Jako vždycky je potřeba začít pěkně postupně plnit krok za krokem. Obléct, obout, začít vařit a tak dál. Zakusuje se do nás mráz, zatímco světlo zářícího La Paz nám připomíná pohodlí města.

První část výstupu vede celkem ostrým sněhovým hřebenem, kde je sníh teď v noci naprosto zmrzlý, ale dává tušit, že kolem poledne odměkne na perfektní jarní firn. V místě, kde hřeben končí a napojuje se na široké západní svahy Pico Sur, tedy nejvyššího vrcholu Illimani, se ale sníh dramaticky mění. Od výšky cca 5800 metrů se udržel prašan. Z hlediska sjezdu sice super, ale směrem nahoru nás čeká o hodně tvrdší dřina, než jsme očekávali. Jakákoliv stará stopa chybí. Musíme to prorazit. Naštěstí se v této výšce po vylezení a slyžování Sajamy už cítíme celkem silní. Sněhu je čím dál tím více, a pomalu v hlavě začíná hlodat i červíček pochybností ohledně nebezpečí laviny. Do mysli se dere incident, který jsme ještě před pár dny probírali s bolívijskými vůdci dole v hospodě: chvíli před námi byl na Illimani Němec s vůdcem, které chytila malá lavinka, ale stačila na to, aby je strhla s sebou do trhliny, a to už bylo osudné.

Dnes to ale vypadá zřejmě lépe. Jde opravdu o prašan, desky zatím nenacházíme. Bohužel sklon se pohybuje okolo 40° a to je tady na pásy moc, takže jdeme bez lyží a hodně se boříme. Ve chvíli, kdy už je množství sněhu kritické, se nad nás konečně staví “headwall”, 200 metrů dlouhý sněhový svah pod vrcholovým hřebenem, který má nějakých 45° a sněhu se na něm kvůli sklonu neudrželo tolik. Boj se sněhem jsme tedy asi vyhráli.

Těsně pod vrcholovým hřebenem přecházíme most přes obrovskou trhlinu a jsme na hřebeni a na firnu. Udření z proražení této stopy si dáváme chvíli pauzu, při které se kocháme výhledy na protější Pico Central, o 70 metrů nižší vrchol než je ten náš. Na hřebeni se už neboříme, ale jsme unavení a postupujeme hodně pomalu. Ale víme, že vrchol už je jen otázkou času.

A v poledne na něm stojíme! Illimani, 6438 metrů, nejvyšší vrchol Cordillera Real a náš druhý kopec v Bolívii! Posvátná hora Aymarů, Kečuů i Inků. Odsud vidíme všechno, řetězec vrcholů Cordillera Real máme jako na dlani, pod horami září hladina jezera Titicaca a přímo naproti nám jsou na horizontu sopky na chilské hranici. Pomerape, Parinacota a “naše” Sajama. Vidíme velkou část Altiplana. Jen stěží si lze při tom pohledu představit, že právě tady, v tomto nehostinném klimatu, vznikaly jedny z prvních civilizací světa.

Jsme celkem unavení, ale víme, že o co těžší byl v hlubokém prašanu výstup nahoru, o to snažší bude sjezd dolů. Už i firn na vrcholovém hřebeni krásně odměknul a tak vychutnáváme jízdu v kulisách opravdových velehor. Rozbité ledovce, mohutné převěje a visuté séraky zdobí okolní vrcholky Illimani. Po opatrném přejezdu mostu přes hlavní trhlinu se můžeme s chutí pustit do nejstrmější části. I tady ve sklonu asi 45° se dají zapouštět dlouhé, otevřené oblouky v perfektním sněhu. Freeride v šesti tisících! Takový sníh jsme na tak velké hoře ještě neměli! Sníh práší od lyží v ostrém kontrastu se suchou vyprahlou krajinou pod námi.

Po chvíli se sklon mírní a my se necháváme jen tak vézt po svazích Illimani až k závěrečnému hřebínku, kde je třeba se zase začít soustředit. Firn je tady už parádně odměklý, ale je tu místy celkem expozice, tak přecházíme na opatrnější styl jízdy. Za chvíli se už objevujeme zpět v Nido de Condores, kde na nás poslušně čeká stan, a další sjezd je v kapse.

Zase začínáme spěchat, chceme být ještě večer zpět na louce Puento Roto, kde je mnohem větší pohodička než na tomto vystrčeném, větrném místě. Rychle dáváme jídlo a balíme stan. Začíná úmorná cesta dolů s celkem obřími batohy. Během ní pomalu zapadá slunce a do nás vstupuje klid. Je za námi další velký den, na který už nikdy nezapomeneme.

Technické údaje:

Illimani, 6438 m
cesta: západní hřeben (normálka), PD+
sklon: maximálně 46°, běžný sklon 40-45°
tábory: BC cca 4400m, C1 cca 5400m

Sdílejte