Ondra a Jirka Švihálkovi – Drsná cesta vzhůru

Ondra a Jirka Švihálkovi jsou brněnští extrémní skialpinisté, které již několikátým rokem podporujeme v jejich snu. Z tepla domova a kanceláří sledujeme jejich cestu drsnou horskou krajinou, jak vynáší jméno naší společnosti výš a výš.

Přinášíme vám shrnutí roku 2015 od Jirky Švihálka. V drsné cestě budeme kluky nadále podporovat a těšit se na další krásné fotografie a hlavně pozitivní a štěstím a radostí naplněné články.

Resumé 2015 – konec dobrý, všechno dobré!

Někdy se věci, které vypadají při povrchním pohledu zvenčí naprosto skvěle a jednoduše, ukáží při bližším zkoumání jako mnohem komplikovanější. Brácha Ondra a já oslovujeme spousty lidí na promítáních, a přestože se občas snažíme upozornit i na nebezpečenstva a vůbec nejednoduchost našeho počínání, ve výsledku si lidi odnáší v drtivé většině pouze ohromení, údiv, inspiraci a někdy možná i kapku závisti, což však není nic špatného, pokud ona kapka zaleje semínko odhodlání se svým životem něco udělat. Tento článeček však má mít spíše opačný účinek a ukázat, že všichni outdoorový ,,profi” sportovci jsou obyčejní lidi, kteří řeší svoje problémy a kteří ani zdaleka nejsou jen a pouze na horách. Život se klikatí úplně všem, nikoho nevyjímaje a životy těchto lidí nejsou jen to, co uvidíte na promítáních.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ve světle všech těch událostí let minulých se někdy až divím, jak daleko se už Kejda dostala. Když člověku jde karta, dovede být na výši kdekdo, když se vás však na nějaký čas chytí smůla, je těžké udržet kurz. Teprve pak to začíná být zkouška. Zkouška, jak hluboká vaše vášeň je.

Začátek roku 2015 nás zastihl stále ještě pod temnou rouškou neštěstí na Dhaulagiri. Ze všeho jsem se ještě teprve pomalu vzpamatovával a sezóna začínala pomalu. Fyzička už celkem vymizela, a když chybí hlava, do tempa se vrací velmi špatně. Světlým okamžikem byl den 1.1. 2015, který mě zastihl ve středisku Engadin v nejlepším prašanu toho roku – snad to měla být první vlaštovka signalizující, že se vše zase obrátí k lepšímu. Ale tak jednoduché to zase být nemělo. Zbytek ledna jsem víceméně promarodil, patrně jako důsledek ne moc dobrého stavu mysli. Neštěstí takového rozsahu jako na Dhaulá totiž dokáže otřást vaším vnitřním světem. Světem, který je plný hor a dobrodružství. A pak se připlíží otázky: K čemu jsou ty hory? Co mi dávají a co mi berou? To jsou otázky, kterým se nevyhnete a chce to čas.

DRFG Svihalek2

Poté konečně přišla chvíle, co mě probudila z letargie. Vlastně to byly dvě události, jedna v osobním životě, tou druhou byl nákup letenek do Maroka. Napadla tam spousta sněhu, takovou zimu Maročani skoro nepamatují! Tak tedy konečně, dobré zprávy a směr Maroko, které pro mě vnitřně nepředstavovalo velkou výzvu, ale spíše možnost se zase vrátit do hor, vzpomenout si na pohodu, jaká na horách umí být, a znovu začít nabírat ztracené sebevědomí a víru v krásu našeho počínání. V rychlosti jsme s Ondrou aspoň trochu potrénovali na kopečku za domem a rozlyžovali se v Roháčích a kolem Kraličáku. Ten pocit, že se člověk zase na něco těší, opravdu léčí. A tělo si rychle vzpomnělo, co dělalo poslední tři roky. Odjezd se přiblížil.

První výjezd byl především ve znamení jednodušších sjezdů v oblasti Mgoun, města Marrakech a nejvyššího vrcholu Atlasu Jebel Toubkal. Druhý výjezd byl jen a pouze logickým vyústěním našeho nadšení z Maroka, pohoří Atlas a místních obyvatel Berberů. Prostě jsme museli ještě jednou. A především už jsme to zase byli my. V plné síle, zpět ve formě a s jiskrou v oku. První výlet nás připravil a druhý byl zase časem extrémů. Tazarhart, Ras, Akioud, Afella a další nám naservírovali prvotřídní skiextrémové menu. Byl jsem vyléčen.

Sezóna byla rozběhnutá v plném proudu a věci se začaly vracet do starých kolejí. Začal jsem pošilhávat po možnosti expedice Manaslu a u toho jsme řádili v Tatrách. Když jsem byl zrovna doma, lezl jsem s přítelkyní, což byla ona druhá pozitivní událost z konce ledna, viz výše 😉 Ale okolnosti mě měly ještě jednou podrobit zkoušce. Podruhé v tak krátké době.

14. dubna jsme s Peťou Pogányovou slyžovali parádní Tatarkovu linii z Velkého Kežmaráku a přesunuli se na Teryho chatu. Dělali jsme okruh po chatách, při kterém jsme chtěli zkusit několik pěkných sjezdů. 15. dubna jsme z Terynky vyrazili do Ladovej štrbiny. Sníh byl dobrý a podmínky na sjezd byly v pořádku. Ve štrbině foukalo a tak jsme se rychle vydali na lyžích zpět dolů, vstříc hlubině. Čím níž jsme byli, tím lehčí terén to byl. V dolní půlce sklon klesl na 45° a já začal lyžovat rychleji. Pak už si pamatuji jen kámen schovaný pod sněhem, vystřelení z oblouku po hlavě dolů a zdánlivě nekonečný pád. Nakonec asi 120 metrů dlouhý. Odnesly to vazy v koleni.

Znovu zoufalství? Přišel jsem o expedici Manaslu? Samozřejmě že ano, ale jak týdny plynuly, ukázal se tenhle problém celkem překonatelným.  V těch chvílích mě hrozně pomáhalo, že na to nejsem sám, jako jsem byl po Peru i Dhaula. Navíc i samotný problém byl nesrovnatelný. Nikomu jinému se nic nestalo. Mimo to, našel jsem v tom i pozitivní aspekt: byl čas se v životě zastavit, ohlédnout, zhodnotit a promyslet, co dál. Ne se zastřenou myslí jako po Dhaulágirí, ale klidně a vyrovnaně. A já to uviděl: měl jsem vedle sebe dívku, co chtěla lézt, a chtěla takovým způsobem, jaký jsem já sám už skoro zapomněl. Vzpomněl jsem si na svoje začátky v horách. Začátky jsou prostě nejkrásnější, a když už máte svůj začátek odžitý, můžete minimálně přispět u začátků někoho jiného. Úžasné prozření! Zpět byla čistota počínání v horách, najednou šlo zase jen o hory a nás – vždyť nešlo o lyžování, takže žádní sponzoři, rozhovory, prohlášení a plány. Bylo to jen o nás dvou a horách.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Přišlo léto, brácha odjel s přítelkyní lézt a cestovat do Kalifornie, a mě se v pozitivní náladě koleno taky zahojilo rychle. S Johankou jsme strávili úžasné léto plné lezení v Chamonix, na Korsice a všude možně jinde. Koncem léta se vrátil Ondra a vyrazili jsme spolu do Rätikonu. Ukázalo se, že nám oběma už lezení chybělo. Nejen skialpem živ je člověk. A pod dojmem událostí z léta přišlo zásadní rozhodnutí: chceme být u více takových horolezeckých začátků a tak jsme se přihlásili na kurz horských vůdců UIAGM.

A co nyní v lyžování? Možná že už nejsme tak ostře sledovaní skialpinisti s himálajskými ambicemi, ale daří se nám více se vracet zase zpět ke kořenům. Do doby, kdy bylo vše jednoduché a prostě se jen bezstarostně lezlo a lyžovalo. I nadále chceme a budeme cestovat a poznávat, ale možná že víc než ,,světla ramp” blyštivé scény himálajských osmitisícovek pro nás budou znamenat odlehlé a exotické kouty naší planety, kde budeme jen my a hory kolem, a půjde prostě jen o to si pořádně zajezdit jako za starých časů. A to není málo.

Za Kejda Ski Team sepsal Jirka

Cesty kluků můžete sledovat na jejich webu >

Sdílejte