Meeting Brno

I.

„Já jsem letos díky téhle akci zažila zlomovou věc ve své rodině,“ říká Brňanka Karla Hofmannová, radní městské části Brno-sever, která příběh svého manžela zveřejnila i na sociální síti. Její muž byl v pochodu z Brna do Vídně taky, bylo mu pět let a šlapal k hranicím se svou matkou. Jeho otec, brněnský Němec, musel za protektorátu narukovat do německé armády, a po válce tak jeho žena i malý syn dostali stejně jako dvacet tisíc brněnských Němců dvě hodiny na to, aby si sbalili, co unesou,kromě šperků a vkladních knížek, a přišli na seřadiště. „V Pohořelicích ale narazili na československého vojáka ze sousedství, který manželovu matku znal, chodili spolu do Sokola, a ten je poslal zpátky. V Brně pak po návratu našli byt už vyrabovaný, ale mohli tu zůstat,“ vzpomíná paní Hofmannová. „Jeho táty se nikdo neptal, jestli chce do německé armády, prostě musel. Manžel o tom nikdy nemluvil, nechtěl se mnou na pochod jít vloni ani předloni a i letos to odmítl, vytěsnil to, zavřel. A najednou ho v sobotu vidím vedle sebe na Starém Brně. Nakukoval zpoza rohu, opatrně a pomalu, do vzpomínek, které nechtěl mít. A nakonec se to v něm otevřelo a začal o tom zážitku mluvit,“ říká Karla Hofmannová. „Už to u nás není tabu.“

(Respekt 22/2017)

II.

V tramvaji číslo 9 baví cestující dvojice rapujících mladíků s názvem De La Negra, přijeli sem ze severočeské Krupky, a právě zpívají o tom, že jsou sice „cigoši“, ale že tu „byli dřív než vy“. Někdo se odvrátí, někdo ani nesundá sluchátka z uší, ale většina lidí pobaveně poslouchá, natáčí si muzikanty na mobil a někteří se mezi sebou začínají bavit. „Můj tatínek byl český Němec, musel narukovat a padl do amerického zajetí,“ vypráví sedmdesátník Bedřich Fritz. „Tehdy jsme žili s maminkou u Libavé, sice nás nevyhnali, ale o všechno jsme po válce přišli, posouvali nás potom z baráku do baráku, jak se národnímu výboru zachtělo.“ Mezi slovy dělá cestující Fritz chvílemi přestávku, to když polyká dojetí. „Moc let jsem na to už nevzpomínal,“ říká, když si utírá oči, „ale je dobře, že se o tom zase mluví. Doteď jezdím se skauty do našeho kraje pomáhat s opravou kostelů, přispívají na to i potomci odsunutých českých Němců.“

(Respekt 22/2017)

III.

Honosné sídlo rodiny Stiassných je schované v rozlehlé zahradě, stranou od centra Brna. Původní majitelé zde žili pouze devět let a v roce 1938 museli uprchnout do zahraničí. Jejich prapravnučka, sedmadvacetiletá Yenny Martin, která přiletěla na setkání potomků slavných brněnských rodin z Ameriky, prozkoumává rodinnou historii a luští předválečné deníky svých příbuzných.

Yenny se k rodinné historii dostala tak trochu oklikou. Ve škole jí učitelka zadala domácí úkol, aby napsala o svých předcích. Tenkrát, ve čtrnácti, ještě netušila, jak členité jsou kořeny jejího rodu. Začala se vyptávat, nahrávala vyprávění svého otce a dalších příbuzných a postupně získávala informace o domě, který je v Evropě. Yenny v roce 2009 založila webovou stránku, kam přispívají mladí lidé, které baví pátrání v rodokmenech. „Nedokázala jsem si představit, jak ten dům v Brně vypadá. Všechno jsem znala jen z fotek. Když jsem v roce 2010 přijela poprvé, byl to šok. Netušila jsem, že je to tak luxusní. První setkání s paní Strakovou bylo úžasné. Najednou jsem mohla mluvit s někým, kdo znal moji babičku i její rodiče. Chtěla jsem vědět víc a víc, tak jsem si zařídila jeden semestr na lmové škole v Praze a jezdila do Brna,“ říká Yenny.

Z vyprávění pamětníků zjistila, že rodina Stiassných původně pocházela z Bučovic na Vyškovsku. Josef Stiassni v 60. letech 19. století založil textilní továrnu v Brně, jeho syn Alfred pokračoval v rodinném podnikání a vedl jednu z největších textilních továren v moravské metropoli. V roce 1905 se oženil s Hermínou Weinmannovou, která byla dcerou bohatého obchodníka z Ústí nad Labem. Rodina potřebovala nejen nový dům, ale také reprezentativní prostory, kde by mohl Alfred přijímat obchodní partnery. Vybrali si renomovaného architekta Ernst Weisnera, který navrhl dva kvádry zaseknuté do sebe ve tvaru písmene L.

Hermína a Afred měli přátele po celé Evropě a brzy jim došlo, že tlak proti Židům se bude stupňovat. Najednou byli pryč. “Muselo to být hrozné. Nedokážu si představit, že bych v šestnácti opustila všechno, co mám ráda, a odjela,“ říká Yenny a vyptává se kunsthistorika Petra Svobody, který spravuje vilu Stiassných, zda se mu podařilo zjistit informace o dalších příbuzných. „Alfredova matka Friederike byla v roce 1939 už hodně nemocná, nezvládla by tak náročnou cestu, a tak pro ni zařídil bydlení u přátel. Bohužel ji někdo udal, že se tam skrývá. Bylo jí skoro devadesát, když musela do transportu. Zemřela v roce 1942 v Terezíně,“ vysvětluje historik a dodává: „Vilu v roce 1940 zabrali nacisté, kteří si zde zřídili důstojnickou jídelnu. V květnu 1945 zde vedení Brna vítalo prezidenta Edvarda Beneše. Od té doby se z vily Stiassných stala tzv. vládní vila, kde přespávali významní hosté komunistické vlády, například Fidel Castro nebo Nikita Chruščov.” 

Co se stalo s jejich brněnským domovem rodina Stiassných dlouho netušila. Byli rádi, že se jim podařilo v roce 1938 uprchnout do Londýna a odtamtud se vydali lodí do Brazílie a nakonec se dostali do Kalifornie. Jejich dcera Susi vystudovala uměleckou školu Berkeley, kde se potkala se svým budoucím manželem Lenartem, narodili se jim čtyři synové. „Často jsem si s babičkou Susi povídala, ale nikdy mě nenapadlo ptát se na rodinnou historii,“ říká Yenny. Zatím má před sebou ještě spoustu práce. Doma v San Francisku postupně třídí pozůstalost po babičce. Jsou to desítky fotografií, dopisů a také deníky, které si Susi psala. „Je to jako takový puzzle z naší historie. Včera mi pan Svoboda říkal, co všechno už se povedlo. Jsem moc ráda, že se starají o vilu i o náš rodinný odkaz,“ svěřuje se Yenny, když jedeme na židovský hřbitov v Brně-Židenicích.

(podle Vlasta 25/2017)

Sdílejte